Jak vznikl "Kafáček na cestu"

října 23, 2019

Kafáček na cestu

Peníze jsou jako hlasovací lístky. Dáváme svůj hlas tomu, od koho nakupujeme.

Tomu říkáme: „Souhlasím s tím co děláš, chci abys v tom pokračoval, je to pro mě dobré.“

Ráda nakupuju od lidí, které znám nebo od lidí, o kterých mám důvod si myslet, že dělají věci jak nejlíp umí. A dávají do své práce srdce.

To se projeví na jejich náladě a na náladě jejich rodiny, a na náladě lidí, kteří jsou v okolí jeho rodiny a potom ještě na náladách lidí, kteří jsou v blízkosti lidí, kteří byli v blízkosti lidí, co byly v blízkosti lidí z rodiny toho člověka od kterýho jsem nakoupila… a Svět je hnedle o kousek lepší místo:-)

Je to snadné, ne? Věci nemusí být moc složité:-)

Já pracuju rukama. Dělám to jak nejlíp umím, baví mě to, přináší mi to radost. A můj muž je díky tomu taky víc v pohodě, než kdybych byla permanentně naštvaná, že dělám, co mě nebaví. A jeho klienti se tedy také můžou napít z pohody, kterou prožíváme… atd., atd., ale o tom už jsem vlastně psala o odstavec výš:-)

Kromě toho, že dělám keramiku, taky vypomáhám v jedné malé kavárničce, kterou jsem před lety pomohla rozjet. Taky srdcovka. Přála bych si, aby byla bezodpadová. Třídění odpadu mi nestačí. Ale není to moje kavárnička a nemůžu rozhodovat proti všem. A tlak nakupujících na pohodlí a rychlost obsluhy je nekonečný.

Stejně jsem ale držka držkatá a když mám službu a někdo chce vodu v plastové láhvi, nabídnu mu nejprve, že mu napustím vodu z kohoutku nebo udělám limonádu do jeho vlastní nádoby. Ujišťuju vás, že to není pro kavárnu nic výhodného. Trvá to dýl a marže je minimální.

V situaci, kdy chce někdo kávu sebou, si se mnou teprve užije: „Rozumím, jste tu na výletě a strašně spěcháte, abyste už byli v lese… Možná ale ještě máte těch pár minut na to, abyste si kávu vypili tady? Pěkně v klidu, z porcelánu, se sklenicí vody a domácí sušenkou?“ Málokdy prohraju:-)

Ach ten pocit, že jsem ušetřila planetě jeden další kelímek od kávy vypité za pár vteřin...

Když nejsem v místní pidikavárně ani nerelaxuju šitím origami pytlíčků tak dělám keramiku. Teď zrovna vyrábím takové kelímky s malým ouškem. Hlínu nakupuju u nejbližšího prodejce hlín a pracuju doma, na venkově.

Hrnečky vytáčím na hrnčířském kruhu, pálím v malé elektrické peci a glazuju kvalitními glazurami. Nemusím jezdit nikam daleko za prací. Jsem v tom šťastná. A když pořebuju změnu, vezmu si službu v kavárničce. A tak pořád dokola...

Jó, abych nezapomněla, taky trávím tři, čtyři měsíce v roce cestováním po světě.

(tohle třeba píšu z Jižní Indie:-)

Nemám pro vás zaručený návod, jak by jste mohli být šťastní vy, ale vím jak by jste mohli překvapit a dostat jednu strašně ekologickou baristku, v jedné mrňavé kavárně:

Když vezmete jeden keramický kafáček, který si ode mě můžete koupit, schováte si ho do zmíněného origami pytlíčku, a ten pytlíček si dáte do kabelky nebo batohu... Tak třeba, až jednou přijedete do Rabštejna na kávu a budete chtít kávu sebou, já se na vás trochu zamračím a budu chtít spustit nějaký lamenty o tom, že je škoda plýtvat kelímkama…

Tak vyjmete z tašky krásný pytlíček a z něj svůj keramický hrnek a řeknete něco jako:

"Já sem zvyklej ze svýho!"